Obyčejný pozdrav

Vzal jsem v Podbořanech své dva vnuky na procházku. Chovali se mravně, oba caparti capkali ruku v ruce dva metry před dědou. „Dobrý den,“ pozdravili paní, kterou jsem v životě neviděl ani já, ani oni.

„Dobrý den,“ zářivě se usmála ta neznámá žena, která nás míjela. A pak se objevil nějaký pán a kluci zase pozdravili. I ten se na ně hezky usmál. Pro mě to bylo už jen tím krásné odpoledne. Jako dědek jsem byl na svoje vnuky neskutečně pyšnej.

Doma venčím psa ve chvíli, kdy přijíždí školní autobus. Vystoupí z něj pět dětí. „Ahoj strejdo,“ zdraví mě Jenda. „Ahoj Honzíku,“ odpovídám. Dvě slečny (1. a 2. třída) mlčí jako ryby, s prvňačkou jde přitom maminka, která jí šla naproti – předtím jsme spolu prohodili pár slov - a dceři nařizuje: „Pozdrav!“  A princezna (nafouknuté tvářičky, vyčítavý pohled upřený do mých očí) ani nehlesne. Čtvrté z dětí je sousedovic kluk, který přejde na druhý chodník, aby zdravit nemusel. Poslední, Kuba, pozdraví. Tedy z pěti děcek dvě. Podotýkám, že bydlím na vsi o necelých sto padesáti obyvatelích, kde se všichni mezi sebou známe.

Jako dítě jsem zdravit musel. Měli jsme v domě paní Klimšovou, kterou jsme neměly rády my děti, protože na nás chodila neustále žalovat, kterou neměli rádi ani mí rodiče, kteří když nemuseli, tak se s ní nebavili. Svou neláskou k ní se doma ani netajili. Ale nedej bože, že bychom my, děti, s rodiči držely basu a „starou Klimšovku“ nepozdravily! Buď jsme dostaly na zadek, nebo zaracha, což v době, kdy nebyly počítače a televize vysílala to, co vysílala, byl skutečně trest.

Ve škole nás k pozdravu samozřejmě vedli. Myslím, že to funguje dodneška. Vstoupil-li učitel do třídy, vstali jsme ve svých lavicích. To byl pozdrav. Je ale pravda také to, že většina kantorů to možná ani jako pozdrav nebrala, mávla rukou, případně zavelela, abychom se posadili. Jen jediný z mých pedagogů přišel, postavil se před nás, chviličku mlčel a pak řekl: „Děkuji, dobrý den, sedněte si.“ Jediný!

Pozdrav je přitom základní kámen jakékoli lidské komunikace. A měli bychom své potomky k němu vést. Člověk je přece biosociální tvor a budeme-li své následovníky vychovávat k tomu, že je nějaký pozdrav přežitkem, odsuzujeme je k příští izolaci. A to pro ně může být problém.