Mám podobnou zkušenost, vlastně takřka identickou - gymnázium - 2. ročník, Čj. Dosud jsem byl vždy jedničkář. Začalo to výhradami k mé pololetní slohové práci, následkem čehož jsem z Čj dostal na vysvědčení poprvé za 2.

Dlouho jsem nechápal vcelku radikální změnu profesorčina přístupu k mé osobě, až posléze jsem dostal echo od spolustudentů - nejevil jsem o ni (na rozdíl od ostatních kluků) žádný zájem. Chodil jsem již několik měsíců se svou první velkou láskou. Navíc, na starší, i když jen o několik let, jsem nikdy nebyl.

Přesto však nakonec došlo k pozitivní změně ze strany p. profesorky, a to poměrně záhy. Odstartovalo ji mé hudební vystoupení (housle), realizované cca uprostřed 2. pololetí. Ona coby velká milovnice hudby mi nakonec tzv. "odpustila".

Závěrečné vysvědčení 2. ročníku (až do maturity včetně) už pak bylo u mne bez "ztráty kytičky".

Já osobně si pedagogickou nespravedlnost nepamatuji. Buď se mi nestala, nebo jsem si to zasloužil.

Nicméně ten případ studenta, který zavraždil pedagoga mačetou by měl být pro takové pedagogy varováním, že pohár trpělivosti není bezedný.

Přestože s vámi téměř nikdy nesouhlasím, musím uznat, že vaše čeština o sloh jsou brilantní. Takže ano, zasedla si na vás

Děkuju. Od názorového oponenta tahle pochvala moje ego příjemně polochtala.

Naštěstí nás tahle kantorka učila jenom rok.

Souhlas. Není nic horšího, než nespravedlnost. Já si například dodnes nesu příkoří z 8.třídy ZŠ, kdy jsem zapomněl doma žákovskou knížku. Učitelka fyziky mě pro ni poslala domů a tu hodinu, co jsem byl pryč, mi neomluvila. Na konci roku jsem měl kvůli té jedné neomluvené hodině ředitelskou důtku, čímž jsem se zařadil mezi lemply, kteří běžně chodili za školu.

"Nemají ve školství co dělat." No, toť otázka. V životě se stává, že narazíte na nějakého blbce, který je nad vámi. Třeba šéf. Pokud narazíte na blbce ve škole, je dobré se naučit takovou situaci zvládat a řešit. Jenže zde je třeba, aby pomohli rodiče. Za pomoc nepovažuju rady typu "nevyčuhuj, sklop hlavu a neodmlouvej, ať nemáš problémy." Takoví rodiče patrně sami neuměj řešit srážku s blbcem.

Když jsem vyjádřil jiný názor než měla soudružka učitelka na "co chtěl vyjádřit Čapek ve své Válce s mloky", odmítla na toto téma vést diskuzi, ale pak si na mne zasedla. Když se matka přišla zeptat na příčinu náhlé změny mého známkování , odpověděla: "Nemám ráda žáky, kteří mají odlišný názor, než má učitel a ještě to dávají veřejně najevo. Tak se nedivte a poučte svého syna, že učitel má vždy pravdu"

Otázkou tak je, zda takový učitel je dobrý pedagog.

Měl jsem dost podobný zážitek. Půl roku před maturitou přišla nová učitelka češtiny a s ní i šok: první diktát 4-, sloh 5. šok pro mě, který měl dosud z češtiny řadu jedniček, zpestřenou občasnou dvojkou...

Když byly práce rozdány, zjistil jsem, že mé skutečné známky byly 1/1- a do výkazu byly omylem zapsány známky někoho jiného. Žádal jsem nápravu a tím jsem se stal nežádoucím. S mými známkami dotyčná soudružka nemohla nic špatného udělat, tak mě u maturity, i přes protesty zbytku maturitní komise, dusila tak dlouho, až mně mohla dát dvojku.

vy ste dostal u maturity dvojku?

Jak jste se s tim vyrovnal? Ma to dopad do dnesnich dnu a nebo cas pomohl zahladit ty stopy toho nasili?

Vim o cem mluvim. Jsem typicky jednickar a to ve vsech predmetech. Tedy krome telocviku. Normalne jsem dostal i tam jednicku, protoze pri konferenci ostatni kantori premluvili telocvikare, aby mi ty same jednicky nekazil, ale jednou se stalo , ze ho nepremluvili. A tak mam na jednom vysvedceni jednu dvojku.

Dost mi pomohli rodice. Zaridili sezeni u psychiatra a tomu se podarilo mi rozmluvit, abych se obesil. Ale dodnes, kdyz se tak divam na ma vysvedceni z mladi, drzim v ruce tu slozku, kde je potvrzena cerne na bilem ma genialita, tak se mi ty ruce vzdycky tresou, protoze vim, ze je tam jeden papir, ktery to pospinuje. Vzdy po tom potrebuji nekolik dni, abych se vratil do normalnich koleji.

Pod článek slečny blogerky jsem se do diskuze nezapojil a to už z toho důvodu, že blogerkou vyprávěný zážitek je zajímavý a napínavý. Jaká je však realita, posoudit nemohu. Jak se říká : budiž slyšena i druhá strana.

Nastupoval jsem na gympl z osmičky v rámci tehdejšího experimentu. Zkrátilo mi to prázdniny mezi osmou třídou a prvákem o poslední týden v srpnu. V tomto týdnu jsme měli dohnat učivo devítky, zejména v matematice a češtině.

Jako třídní jsme vyfasovali paní profesorku H. (plné jméno nebudu uvádět), která mi druhý den naší koexistence řekla: "Vitho, já budu mít problémy s tvým jménem, ale ty budeš mít problémy se mnou!". A jak předpověděla, tak i bylo. Vozila se po mně, dělala mi zle. Ale v životě by mě nenapadlo, že takoví lidé do školy nepatří. Patří, protože takových lidí je všude plno. A škola nejen vzdělává, ale i vychovává. Mně to naučilo takovým lidem nepřikládat váhu, kterou nemají. Profesorka H. byla dobrá matikářka, spoustu věcí nám vysvětlila, hodně naučila. A že se ke mně chovala hnusně? Prostě jsme se tomu kolektivně zasmáli, každý byl v něčím hledáčku.

Mimochodem, když se po létech dva mí spolužáci s onou paní profesorkou potkali, vzpomněla si na ně okamžitě. Na mě vůbec. Vytěsnila mě. Zjevně v jejím chování vůči mně nebylo nic osobního. A tak jsem to bral. Údajně když po válce začínala učit někde v pohraničí, zažila tam velké zklamání či křivdu. A zahořkla.

Po druháku odešla do důchodu a už jsem jí nikdy neviděl.

Byla to velmi cenná zkušenost, jedna z nejvýraznějších, kterou jsem si ze všech škol odnesl.

Jj, i učitelé jsou jenom lidé Stačí se podívat na některé blogerky a blogery - učitele.