Jeden příběh se šťastným koncem

Je toho moc, co se na nás valí. Dva roky jsme neslýchali nic jiného než jen kovid, kovid a zase jen kovid, pak válka na Ukrajině. Teď zase nějakej cvok rozsekal svého kantora mačetou…

Pozitivních informací je hrubý nedostatek. Asi to není tím, že by dobrých zpráv nebylo, jen ty špatné je tak nějak trumfují. Já jeden příběh se šťastným koncem mám…

… začalo to o měsíc dřív než Rus napadl Ukrajince. I u nás doma to začalo (velmi příznačné…) napadením Davida Goliášem. Tím Goliášem byla druhá samička korely, která se dostala do hnízdní budky, v níž její voliérová kolegyně piplala své korelí miminko, jež se pár dnů předtím vyklubalo z vajíčka. Tím Davidem bylo tohle ptáčátko.

Začátek 

Neuvěřitelnej randál. V budce se odehrávalo drama: řev samičky, která chtěla sama snášet vajíčka, pískot neopeřeného prcka, kterého se snažila zlikvidovat. Moje paní zareagovala, vnikla do klece, otevřela budku a malou korelku před zobákem korelí samice zachránila. Nebyl to pěknej pohled: ptáče mělo krvavý šrám na zádech a na hlavičce, zjevně dostalo co proto.

„Tohle nepřežije…“ konstatoval jsem.

Zkusili jsme nejdřív izolovat ptáče s vlastními rodiči ve vedlejší kleci. Už si ho ale ani nevšimli.

Trocha prosa a slunečnicových semínek šlo do hmoždíře, tady se to zpracovalo na moučku, náprstek vody a vznikla kaše. V šupleti s léky jsme našli i injekční stříkačku a žena ptáče zkusila nakrmit. Něco málo do něj dostala.

Stejně jsem byl skeptikus…

Zbytek odpoledne a večera jsme strávili na internetu a sháněli informace o tom, jak korelí mládě odchovat. Zatím dlabalo ve zhruba dvouhodinových intervalech, pobývalo v misce zachumlané v teplém šátku. Druhý den návštěva zoo shopu a nákup příkrmu pro malé papoušky.

Poznámka: na videu jsou při krmení vidět šrámy na hlavičce a zádech, které našemu miminu korelí samice zobákem způsobila.

Rodinné soužití

K řešení byla nejenom záležitost krmení, ale také soužití. Myslím s ostatní domácí zvířenou. Kromě papoušků máme i rybičky, pejska a kočičku…

Skaláry v akváriu byly v pohodě. Zarytě mlčely a věnovaly se svým činnostem za skly nádrže.

Zjevně pak máme divnou kočku. Ta si ptáče sice zvědavě prohlédla (pečlivě jsme jí při tom průzkumu hlídali…), aby se následně odebrala ke granulím ve své misce. Dodnes naše ptačí mimino sice pečlivě pozoruje, skoro se zdá, jako by ho střežila, ale jako člena domácnosti ho bez debaty toleruje. A to i ve chvíli, kdy je ptáče na zemi a přiblíží se k ní.

Náš jezevčík je jiná kapitola. Ten si malou korelu nejenom očichal, dokonce jí i řádně vyumýval. Na malého „skoroopeřence“ je ale veliký. V klidu je dodneška, klidně si nechá oklovávat obojek. Tím spíš, že zbytky korelí stravy dojídal.

Lidi, ten pes nikdy neměl lepší, hebčí a lesklejší srst!

Mírný optimismus

Začala nám růst pírka. Korelka dostala svou klec. Na bidýlko se sice sama ještě nedostala, ale udržela se na něm celou noc.

Už má taky jméno: přišla s ním vnoučata - jmenuje se Tamy. Dobré jméno, je použitelné jak pro samičku, tak pro samečka. Jako ornitolog amatér vím pendrek, jaké pohlaví se z toho vyklube.

Hygiena

To byl problém. Tamy bryndák nenosí, pírka si sice občas zobákem pročísl, nicméně to je hřeben o jediném zubu. A tak se nedalo svítit, mastil do vody.  

Hlad

Jak to vypadá, když má malá korela hlad? To je – akusticky – docela zážitek. My jsme, jako adoptivní ptačí rodiče, to jeden den vyzkoušeli. Vydrželi jsme asi čtvrt hodiny, po kterou jsme neslyšeli ani televizi. Zkrátka si tělo – i to ptačí – žádá své, přes to nejede vlak!

Happy end

Malá korela, která se naučila pomocí zobáku a nožiček šplhat po kleci (nelétá… nebo regulérně nelétá - křídla jí spíš zatím slouží jako padák, prostě když sletí na zem, zobák si nenatluče…), našla v kleci misku s vodou. Začala pít. Pak našla druhou misku s dlabancem. Proso a slunečnicová semínka. Už víc jak týden stříkačku nepotřebovala. Jí sama, je zvědavá, všechno jí zajímá. Vyleze sama z klece, na komodě dlouho váhá, ale nakonec se z té pro ni nekonečné výšky odhodlá sestoupit a pak ťape po podlaze, až za mnou dorazí k počítači a oklovává mi nohu. Chce na rameno (odtud má přehled…), vrká mi do ucha a oklovává řetízek.

Závěrem

Máme doma ptačího teenagera. Máme doma někoho, v jehož přežití jsem nebyl přesvědčen ani náhodou. To ptačí miminko vypiplala moje paní. A i když jsem tomu ze začátku nevěřil, dneska si myslím, že přežije. Až bude tepleji, postěhuje se s ostatními papoušky do voliéry na zahradu.

Tak všem hezkou neděli…