Z Oděsy do Kryr

K válečnému konfliktu Rusko vs. Ukrajina se tu už vyjádřila spousta blogerů nebo diskutujících. Já nabízím příspěvek, který jsem připravil pro náš městský zpravodaj.

V první řadě bych chtěl i touto cestou poděkovat Olze Lorencové a Natálii Kutsynové, což jsou Ukrajinky v našem městě žijící již řadu let, které mi při komunikaci s šesticí žen uprchnuvších k nám z válkou zmítané Ukrajiny pomohly. Bez nich (bylo mi blbý mluvit s těmi nebožačkami rusky…) bych následující řádky nikdy dohromady nedal.

Kryry, 22. březen 2022

Asi ani už ti nejstarší z nás na něco podobného nevzpomínají. Já si to neumím představit vůbec: jekot sirén ve městě varujících před bombardováním, úprk do sklepů, kde se bez sebe strachy krčíte. Dnes a denně, vlastně po většinu dne.

Z Ukrajiny prchají před válkou desetitisíce, statisíce lidí. K dnešku jich je víc než milión. Zhruba tři stovky tisíc jich přišlo i do České republiky. Mezi nimi i paní Olena, Naďa, Julie, Inesa, Luba a malá slečna Kamila. Šest žen, které ve své domovině nechaly své domy nebo byty, svoje syny, manžely, bratry, tatínky a strýčky. Svůj nový domov – a všechny pevně věří tomu, že pouze dočasný – našly v Kryrech. Do Oděsy, kde doposud žily, se vrátit chtějí.

Budou-li mít kam…

Útěk do poslední chvíle neplánovaly. Nechtěly odejít. V miliónové Oděse, třetím největším městě Ukrajiny ležícím na břehu Černého moře, která je vzdálená 440 km od Kyjeva a 45 km východně od moldavských hranic, měly své domy a byty, svou práci či školu, svou rodinu, své blízké a kamarády. Jejich město však změnila ruská agrese. Na přelomu února a března padlo rozhodnutí. Bylo bleskové, jasno bylo během hodiny. Rozhodl muž, Nadin syn - Genadij: není na co čekat, odjedete!

Během hodiny je všechny naložil do auta a vydali se na cestu.

Jenže silnice rozbombardované… cestovali tak na jih, aby se spodem dostali do Moldavska. Trvalo jim to tři dny! Na hranicích se rozloučili. Geňa, který je bratrancem paní Olgy Lorencové, se vracel do Oděsy, šestice žen zamířila za svou příbuznou do Kryr.

Nebylo to jednoduché. V podstatě nic nikam ani odsud nejelo. Naše ženy tak hledaly, jak se vůbec posunout dál. „Moldavané nám strašně pomáhali,“ vzpomíná paní Julie, „dostaly jsme najíst, napít, umožnily nám přespat, vykoupat se. Neměly jsme s sebou nic, jen pár věcí pro malou – panenku, nějakou tužku - tak narychlo jsme odjížděly. Vlastně s pár igelitovými taškami, kde jsme na cestu měly kousek chleba a láhev s vodou.“

Nakonec na autobusovém nádraží zjistily, že odsud jezdí autobusová linka přes Kišiněv do Prahy. Jenomže nikdo nevěděl, kdy pojede, kdy se do autobusu dostanou. „Byly tam strašné fronty,“ říká paní Luba.

„Měly přijet v sobotu,“ dodává Olga Lorencová, která je v Kryrech čekala, „nepřijely… nevyšlo to ani v neděli. Až v pondělí. Do autobusu se narvalo šedesát lidí! Především ženy – s malými dětmi, se zvířaty… tak to vypadalo!“

Autobus s nimi přejel celé Moldavsko do Rumunska, odtud do Maďarska, na Slovensko a pak konečně do Prahy. Cestovaly sedm dní!

Město Kryry pro uprchlíky z Ukrajiny připravilo - v první fázi - útočiště v bytě nad Sokolovnou. Tady rodina Olgy Lorencové skončila. Byt, který byl mimo kuchyňské linky prost jakéhokoli nábytku, bylo potřeba vybavit tím nejnutnějším, protože šestice žen si do Čech nepřivezla skutečně vůbec nic. Radnice se postarala o postele, polštáře a deky, o povlečení. A pak tu byla spousta dobrovolníků, kteří materiálně pomáhali: dali, co měli. Nádobí do kuchyně, židle, stůl, někdo daroval starší, ale funkční automatickou pračku, jiný televizor. Oblečení… Jídlo... když na to paní Naďa vzpomínala, měla slzy v očích.

Hluboce se přede mnou uklonila – ten výraz díků nepatřil ale mně. Patřil našemu městu, jeho lidem, kteří pomohli a stále pomáhají.

Vyřídit bylo třeba ještě spoustu formalit. Třebaže k překročení hranic Ukrajinci nepotřebují covid pas ani žádost o azyl, je nutné kontaktovat příslušné pracoviště Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, kde jim pak následně bude uděleno vízum za účelem strpění.

Cestovalo se tedy do Plzně. V době příjezdu „našich“ Ukrajinek měly na registraci pouhé tři dny (až od 9. 3. 2022 je na to měsíc - pozn. P. Ď.). Tady si vystály osmihodinovou frontu!

Tím to ale neskončilo… s posledními formalitami ale pomohlo naše město. Malá Kamila sice nastoupila 22. března do první třídy naší základky, dospělí se však měli - to před tím, než nastoupí do zaměstnání - hlásit na Úřadu práce.

„Nikam nechoďte, já to zařídím!“

To byl starosta města Miroslav Brda. A zařídil. Během jediného dne dokázal vyřídit všechny formality a ukrajinská děvčata pod hlavičkou městského úřadu zaměstnal.  Ať jakkoli mají všechny ukrajinské ženy, které do Kryr dorazily, minimálně maturitu, práce v lese jim podle jejich vyjádření v nejmenším nevadí. „Vítáme to a těšíme se… musíme z něčeho žít a nechceme být závislé na ostatních,“ říkají unisono.

Pokud pak jde o nejmlaldší z běženců, Kamilu, pak té se první den v první třídě naší základky – je to třída paní učitelky Lenky Svídové - moc líbil. Svěřila se mi s tím, že dostala učebnice nebo potřeby pro výtvarnou výchovu… „Kamilo, ty ale neumíš ani slovo česky!?“ zhrozil jsem se. „To nevadí,“ odpověděla mi, „já jsem se dívala…“

Byla nadšená i svým prvním obědem ve školní jídelně.

Vyjma toho bude dvakrát týdně navštěvovat ZuŠ v Podbořanech. Naváže tak na své mimoškolní aktivity z Oděsy. Bude tu tančit, zpívat a hrát na klavír.